• Document: Hovory k sobě Marcus Aurelius Antonius Z filosofických škol, které vznikly či působily v době hellénistické, tj. po smrti Alexandra Velikého, má nejdelší životnost škola stoická. Její zvlá...
  • Size: 430.28 KB
  • Uploaded: 2021-07-22 11:16:51
  • Status: Successfully converted


Some snippets from your converted document:

Hovory k sobě Marcus Aurelius Antonius Z filosofických škol, které vznikly či působily v době hellénistické, tj. po smrti Alexandra Velikého, má nejdelší životnost škola stoická. Její zvláštní ráz je dán právě dobou, v níž působí. Působí totiž v době, kdy Rekové už ztratili svou samostatnost, kdy na místo drobných městských států (poliš) nastoupily větší státní celky, monarchie. Tehdy se občan už nemohl účastnit veřejného života jako dříve. Nemožnost uplatnit se v politickém životě vedla k tomu, že člověk se zaměřoval více na sebe samého, a v důsledku toho se místo etiky sociální stále více hlásila ke slovu etika individuální. Dalším význačným znakem stoicismu je jeho systematičnost. Stoičtí myslitelé usilují o vytvoření jednolité myšlenkové soustavy, kde by vše do sebe navzájem zapadalo. Tento rys se uplatnil také v pevné organizovanosli školy, která kladla velký důraz i na udržování své filosofické tradice. Šíře mohla stoa ve světě působit rovněž proto, že zmizela uzavřenost malých městských obcí. Člověk se začíná cítit součástí větších celků, ba celého lidstva. Na místo poliš nastupuje představa jakési kosmopolis. I šíří se sklon ke kosmopolitismu, jenž však tehdy nemá dnešní pejorativní smysl. SvětoobČan se cítí příslušníkem celého lidstva, jež vlastně tvoří jednotu. Rodí se tak i humanismus, neboť všichni lidé jsou tu spřízněni. Proto se ke stoe mohou brzy hlásit i cizinci. Hlavní myšlenkou, jíž ve stoickém systému všechno slouží, je samo pojetí filosofie jako návodu k dosažení blaženého života. Ideálem je mudrc. Jen on může dosáhnout blaženosti. Stoá prošla třemi vývojovými etapami. Mluvíme proto o stoi starší, střední a nové (tato poslední se projevuje v době tzv. císařské, již počítáme od vlády císaře Augusta). Založení původní stoy, jejíž působení spadá do 3. a 2. století př. n. /., můžeme datovat přibližně rokem 300 př. n. 1. Své jméno dostala tato škola podle místa, kde působila. Byla to v Athénách stoá poikilé, sloupová síň vyzdobená obrazy Polygnótovými. Zakladatelem stoické školy byl Zénón z Kitia na Kypru (asi 335-263). Ale systematikem jejího učení se stal Chrýsippoa ze Soloi v KUikii (280-207). Byl velmi významný. Už ve starověku se říkalo, že nebýt Chrýsippa, nebylo by ani stoy. Rozdělení filosofie převzal už Zénón ze školy akademické. Dělil filosofii na logiku, fyziku a etiku. Logiku prý přirovnával ke kostem a šlachám, fyziku k duši a etiku k masu. Do logiky, jíž snad teprve stolkové dali tento název, počítali dialektiku, tj. nauku o myšlení, a rétoriku, nauku o výraze. V dialektice se pojednávalo především o definování a o kritériích pravdy, tedy i o problematice noetické. Vedle elementární logiky se tu probírala i gramatika, ba dokonce poetika. Do fyziky patřilo vše, co se nějak týkalo přírody, ale i teologie, neboť za nejvyšší princip všehomíra bylo pokládáno Božstvo totožné s Praohněm, jenž vše prostupuje. Etika byla systematicky vykládána a zdůvodňována věděním. Hrála u stoiků hlavní roli, zcela podle přirovnání prý Zénónova: filosofie je ovocný sad, logika jej ohrazuje, fyzika jsou stromy v něm, etika je ovoce. Začněme své výklady stoickou teorií poznání. Je to radikální empirismus, resp. senzualismus. Naše poznání vychází ze smyslového vnímání vnějšího světa, z vjemů (aisthé-seis) jednotlivin. Při narození je naše duše prázdná, nepopsaná deska (scholastikové ji později označovali jako tabula rasuj; teprve zkušenost na ni píše. Děje se to tak, že do naší duše se vtiskují různé představy (fantasiai), jež jsou otisky (typóseis) věcí v duši. Tyto představy, ať už jsou tím míněny vnější vjemy či vnitřní dojmy, mohou popřípadě naši duši i obměnit. Z vjemů vznikají a nám zůstávají vzpomínky, díky paměti (mnémé). Na nich se zakládá veškerá zkušenost (empeiriá). Zobecňováním vznikají z vjemů obecné představy (ennoiai), jakési obrysy blížící se pojmům. Některé obecné představy v nás však vznikají samy od sebe. Jsou to jakási společná přesvědčení (koinai ennoiai), z nichž zvlášť významné jsou předpoklady (prolépseis), jež předcházejí vědecké zkoumání. Na vědění a vědu kladli stoikové velký důraz. Věda však je nemožná, nedovedeme-li tvořit pojmy a provádět důkazy. Mezi našimi představami jsou i takové, jez se nám přímo vnucují. Stoikové je nazývají fantasiai kataléptikai, doslova přeloženo: představy uchopující; mohli bychom je také zvát představami pojmovými, už proto, že jsou schopny pojmout svůj předmět. Tyto fantasiai kataléptikai se nám vnucují takovou silou, že je pokládáme za samozřejmé, evidentní, a nemůžeme pochybovat o tom, že jsou pravdivé. V nich právě stoikové nalézali kritérion

Recently converted files (publicly available):